Obec Vendolí

Obec s osobitým rázem asi 4 kilometry jihozápadně od Svitav podél silnice na Hradec nad Svitavou a Vendolského potoka. První zpráva o obci Vendolí (něm. Stangendorf) se objevila v seznamu obcí přináležejících k panství olomouckých biskupů v letech 1318 – 1326, jiných zakládacích listin nemáme. Lze se proto domnívat, že osada byla založena kolonizací olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka někdy kolem roku 1270. Hypotézu, zda by se nemohlo jednat o strážní osadu na odbočce kupecké stezky, pro niž svědčí nález dvou tesaných kamenů s letopočtem 1149 zazděných ve věži kostela, se asi nepodaří věrohodně podložit. Obec své jméno Stangendorf obdržela podle rytíře Dietricha Stangeho von Friedberg, pozdějšího moravského komořího, který byl jejím lokátorem. Jiné prameny hovoří o tom, že nejstarší budova v obci – kostel sv. Ondřeje – byla založena někdy kolem roku 1260 litomyšlskými premonstráty, kteří celou farnost spravovali až do roku 1558. Z uvedených listin vyplývá, že se Vendolí sice stalo majetkem olomouckých biskupů, ale premonstrátský řád si zde poměrně dlouho uchoval svůj vliv. České pojmenování Vendolí (Wandule, Wayndol) podle dokladu z roku 1535 bylo pravděpodobně odvozeno od výrazu Weidl označující vrbové proutí.

Další zpráva se pojí s rokem 1501, kdy biskup Stanislav Thurzo obnovil privilegium dědičné rychty rychtáře Václava ve Vendolí, protože původní výsada rychty se během husitských válek ztratila. O několik let později bylo obci potvrzeno právo odúmrti. V roce 1572 takřka celá obec vyhořela, včetně kostela, který byl obnoven až v roce 1639. Za oběť požáru padly i nejdůležitější listiny o nejstarší historii obce. Během třicetileté války bylo Vendolí zasaženo průchody vojsk Po skončení války v roce 1648 a po pomalém obnovování obce se objevilo jiné nebezpečí v podobě tureckého vpádu na Moravu v roce 1663. Podle pramenů se mnoho obyvatel schovávalo v hlubokých lesích kolem obce. V té době žilo ve vesnici 83 usedlých, resp. 77 v roce 1677. Obyvatelstvo se převážně živilo zemědělstvím, řemesly a nádenickou prací.

Velkou pohromou byly i pruské války v 18. století, kdy Vendolím procházely sbory pruské a později ruské armády. V roce 1772 se objevil z nedostatku úrody hladomor. Období napoleonských válek znamenalo pro Vendolí další těžké roky, zejména v souvislosti s průchody ruských vojsk v roce 1799 a 1815. Totéž se opakovalo v roce 1866, kdy vsí projížděly kolony rakouské a pruské armády. V této době žilo v obci 1 474 obyvatel, z toho pouhých 13 Čechů.

Vendolí bylo do roku 1849 spravováno jako součást svitavského panství a od správní reformy z roku 1855 bylo začleněno pod pravomoc politického okresu v Moravské Třebové v rámci soudního okresu Svitavy.

Obec byla ryze zemědělská s mimořádně velikým katastrem. Od začátku 19. století zde začaly vznikat živnosti (fotograf, kováři, pekař, hostinští atd.). Kromě mlýnů zde pracovala výrobna cementového zboží, pila a výrobna olejů. Obrovským problémem se ukázalo získání pitné vody, což obyvatele Vendolí trápilo již od středověku. To se podařilo v roce 1945 nalezením obecní studny přímo ve středu obce. K oživení obce výrazně přispělo i zřízení zastávky na trati Svitavy – Polička v roce 1896. Po vzniku Československé republiky zde působila jediná politická strana Bund der Landwirte, která překvapivě zvítězila i ve volbách v roce 1935 nad Henleinovou SdP. Po skončení druhé světové války Vendolí ze 75% obsadili čeští zemědělci. Avšak i po osídlení zůstalo z jedné třetiny neobydleno.

Z významných spolků zde od 19. století působily spolek zemědělský, hasičský, Svaz Němců, Katolický lidový spolek, tělocvičný aj. Škola je připomínána v roce 1672 a byla společně s farou a kostelem takřka jedinými kamennými budovami v obci. Ve 20. století zde byla zřízena trojtřídní obecná škola s německým vyučovacím jazykem, po roce 1945 nově obnovena českými usedlíky.

Vypracoval Mgr. Radoslav Fikejz za pomoci pramenů archivu Městského muzea a galerie ve Svitavách, Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli. Materiály k historii jednotlivých obcí převzaty z odborné literatury, obecních kronik, pamětních knih, za pomoci obecních úřadů a z místopisné části připravované publikace Vlastivědy moravské – Moravskotřebovsko a Svitavsko. Autor děkuje všem, kteří se na přípravě textu podíleli.